Standardy mezinárodní

Tvorbou interpretací usiluje Národní účetní rada (dále také jen „NÚR“) o jednotné a vhodné používání zákona o účetnictví a navazujících účetních předpisů. Jejich cílem je dosáhnout toho, aby účetní závěrky podávaly kvalitní informace pro ekonomické rozhodování jejich uživatelů. Jednou z oblastí, které se NÚR věnovala již od samého začátku tvorby interpretací, byla odložená daň. V současné době odložená daň v českém účetnictví již zdomácněla a účetním jednotkám její účtování nečiní větší problémy. Avšak v době účetní reformy počátkem 90. let minulého tisíciletí se historicky jednalo o kategorii relativně novou, která byla převzatá z Mezinárodních účetních standardů, konkrétně ze standardu IAS 12 – Daně ze zisku (dále také jen „IAS 12“).

V první části příspěvku publikovaném v minulém čísle expertních příspěvků, který se týkal daňových podvodů v souvislosti s účetnictvím, byly zmíněny nejčastější případy, kdy účetnictví slouží k tomu, aby byly daně minimalizovány, případně neplaceny vůbec. Jak již bylo zmíněno v závěru první části, daňové úniky jsou celosvětový problém, který snižuje příjmy státních pokladen jednotlivých zemí o miliony až miliardy korun ročně. Pro minimalizování těchto škod byla zavedena různá opatření, některá na úrovni státu, některá na úrovni mezinárodní. Existují i nástroje, které může využít samotná společnost, má-li podezření na finanční podvody. Následující článek se vybraným opatřením věnuje blíže.

Zákonodárci dospěli k závěru, že po 30 letech ekonomického a politického vývoje v naší zemi, se podmínky ve světě a v jednotlivých oblastech podnikání a veřejného sektoru natolik změnily, že je nezbytné vytvořit nové účetní předpisy. Cílem účetnictví je zobrazit majetek a finanční situaci jednotlivých subjektů. Vzhledem k majetkovým a personálním vazbám mezi různými subjekty a ke globalizaci na národní a mezinárodní úrovni je potřeba harmonizovat účetnictví. Nestačí již jen srovnatelnost na národní úrovni, minimálně je nezbytná evropská harmonizace, avšak vzhledem k propojenosti trhu musí být účetnictví prostupné a propojené na celosvětové úrovni. Vláda České republiky schválila věcný záměr zákona o účetnictví a navazujících předpisů. Seznamme se s tímto záměrem a vyhodnoťme, zda úvaha vlády může naplnit celosvětový koncept účetnictví.

V loňském roce byl v letním dvojčísle (07-08/2019) uveřejněn příspěvek, který se zabýval vysvětlením metody procenta dokončení a srovnáním požadavků IFRS na tuto metodu uvedených v původním IAS 11 Dlouhodobé zakázky (Stavební smlouvy) a současném IFRS 15 Výnosy ze smluv se zákazníky. Po vydání tohoto příspěvku se mnozí čtenáři dotazovali, jak se v rámci metody procenta dokončení účtuje a vykazuje případná ztráta, k níž může dojít v průběhu realizace zakázky. Původní IAS 11 požadoval, aby byla celá ztráta na zakázce vykázána v nákladech v okamžiku, kdy se stane zřejmé, že celkové náklady související se smlouvou převýší celkové výnosy ze zakázky. Nový IFRS 15 problematiku ztrátových zakázek vůbec neobsahuje, proto je nutno postupovat podle požadavků IAS 37 Rezervy, podmíněné závazky a podmíněná aktiva, konkrétně odstavců 66–69, které se vztahují na nevýhodné smlouvy. Z těchto odstavců IAS 37 však vyplývají stejné požadavky jako z původního IAS 11, tj. že se celá ztráta na zakázce zaúčtuje do nákladů v okamžiku, kdy se stane zřejmé, že zakázka bude ztrátová.

Cílem tohoto příspěvku je vysvětlit účtování metodou procenta dokončení, včetně jejích dopadů do účetních výkazů, srovnat požadavky na aplikaci metody procenta dokončení podle původního IAS 11 a nového IFRS 15 a seznámit čtenáře s příklady, které jsou obsaženy přímo v textu IFRS 15 a vztahují se k metodě procenta dokončení.

Mezinárodní standard účetního výkaznictví IFRS 15 – Výnosy ze smluv se zákazníky byl vydán v květnu roku 2014, v platnost vstoupil 1. 1. 2018 a nahradil standard IAS 11 – Smlouvy o zhotovení (Construction Contracts) a standard IAS 18 – Výnosy (Revenue) i související interpretace IFRIC 13, 15, 18 a SIC 31. Standard upravuje výhradně výnosy ze smluv se zákazníky, s výjimkou výnosů ze společných činností, při kterých smluvní strany sdílejí rizika a užitky ze společně vykonávané aktivity (tyto smlouvy jsou upraveny v IFRS 11 – Společná uspořádání). Předmětem standardu nejsou rovněž výnosy z leasingu, které jsou upraveny v rámci IFRS 16 – Leasingy, výnosy z pojistných smluv upravených v IFRS 4 – Pojistné smlouvy a výnosy z finančních nástrojů a jiných smluvních práv, které jsou upraveny v IFRS 9, 10, 11, a v IAS 27 a 28. Standard rovněž neupravuje nepeněžní směny, kdy dochází ke směně produktů či služeb mezi účetními jednotkami podnikajícími ve stejném odvětví a které nepeněžní směnu, například výrobků, provádí za účelem co nejefektivnějšího uspokojení zákazníků či úspory přepravních nákladů a podobně (tyto směny mají nekomerční charakter). Standard IFRS 15 vyvolal nepochybně u řady účetních jednotek významné změny při účetním zachycování a zveřejňování výsledků plnění smluv se zákazníky. Předností standardu IFRS 15 je především to, že sjednotil přístup k rozpoznání a vykazování výnosů. Ke sjednocení dochází na základě přijetí jednotného východiska k rozpoznání výnosu, kterým je převod kontroly aktiva či služby poskytované dodavatelem na základě smlouvy na zákazníka.

V sérii navazujících příspěvků se budeme zabývat významnými rozdíly věrného a poctivého obrazu vymezeného českými účetními předpisy (dále jen „ČÚP“) a pohledem věrného zobrazení v souladu s Mezinárodními standardy účetního výkaznictví (dále jen „IFRS“). Záměrem je prezentovat významné rozdíly ve vypovídací schopnosti těchto dvou účetních systémů, které mohou představovat pro různé široké skupiny uživatelů účetních výkazů a reportovaných účetní informací důležité informace směrem ke zvýšení kvality jejich rozhodování na podkladě reportovaných dat společností.

Dne 29. 3. 2018 byl v rámci IFRS vydán nový Koncepční rámec pro finanční výkaznictví, který je okamžitě v účinnosti pro Radu IASB a Interpretační výbor IFRS při přípravě nových standardů a interpretací. Pro společnosti, které sestavují účetní závěrky podle IFRS, bude nový Koncepční rámec v účinnosti od 1. 1. 2020, kdy nahradí stávající verzi Koncepčního rámce vydanou v roce 1989, která byla částečně revidovaná v roce 2010. Tento příspěvek má za cíl seznámit čtenáře s obsahem a strukturou nového Koncepčního rámce a se změnami oproti původní verzi. Je však třeba poznamenat, že požadavky Koncepčního rámce mají přímý dopad na společnosti pouze v situacích, kdy pro určitý typ transakce neexistuje příslušný standard nebo interpretace a společnost je nucena sama vytvořit účetní politiku, podle které následně postupuje (tato politika musí vycházet z definic a ostatních požadavků uvedených v Koncepčním rámci). Pokud pro daný typ transakce existuje příslušný standard, mají požadavky tohoto standardu přednost před ustanoveními Koncepčního rámce.

Dne 1. 1. 2019 vstoupí v účinnost IFRS 16 Leasingy, který výrazným způsobem mění vykazování leasingů na straně nájemce. Členění leasingů na finanční a operativní je u nájemců zrušeno a všechny smlouvy, které splní definici leasingu, se budou vykazovat v rozvaze nájemce (jako právo k užívání aktiva a závazek z leasingu). U pronajímatelů ke změně nedochází; na straně pronajímatelů členění leasingů na finanční a operativní zůstává. Nájemce musí k datu účinnosti standardu vykázat v rozvaze i leasingy, které původní standard IAS 17 Leasingy považoval za operativní. Obsahem tohoto příspěvku je podrobný popis jednotlivých metod přechodu na nový standard k 1. 1. 2019. Nový standard totiž obsahuje celkem tři možné přístupy k tomu, jak tento přechod provést. Příklady jsou založeny na předpokladu, že nájemce přechází na IFRS 16 Leasingy k datu jeho účinnosti, tj. k 1. 1. 2019.

Leasingy bude od 1. 1. 2019 upravovat v rámci Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) nový standard IFRS 16 – Leasingy, který nahradí IAS 17 – Leasingy. Hlavním důvodem vytvoření nového standardu bylo problematické rozčlenění leasingů na operativní a finanční, které nepřinášelo úplný přehled o leasingových transakcích účetní jednotky, zejména o celkové zadluženosti nájemce. Vytvoření nového standardu o leasingu, na jehož základě by došlo k rozeznání všech závazků a práv z leasingu a to jak u pronajímatele, tak u nájemce, bylo společným projektem IASB (International Accounting Standards Board – výbor pro tvorbu mezinárodních účetních standardů) a FASB (Financial Accounting Standards Board – výbor pro tvorbu obecně akceptovaných účetních principů užívaných pro regulaci účetnictví v USA – US GAAP). Standard měl být přijat shodný jak v rámci IFRS, tak v rámci US GAAP. Cíle společného projektu však byly naplněny jen částečně. Jednak nedošlo ke sjednocení úprav oblasti leasingu v IFRS a v US GAAP, protože finálně přijatý standard v US GAAP se od IFRS 16 odlišuje. Rovněž ke zrušení členění leasingů na operativní a finanční došlo pouze u nájemce, zatímco u pronajímatele se požadavky na účetní zachycení a vykázání leasingu prakticky oproti IAS 17 nezměnily. Proto se v tomto článku zaměříme především na nově upravenou oblast účtování leasingu u nájemce, ale i na další novinky, které standard IFRS 16 do účetního zobrazení leasingů vnáší.

Dnešní příspěvek si klade za cíl informovat čtenáře o změnách v Mezinárodních standardech účetního výkaznictví schválených radou IASB na základě Nařízení komise EU 2018/182 a nařízení 2018/400 .

V předchozím čísle DHK jsme se v příspěvku věnovali praktickým aplikacím Mezinárodního standardu účetního výkaznictví IFRS 15 – Výnosy ze smluv se zákazníky, konkrétně 1. a 2. kroku 5stupňového modelu. Nyní budeme pokračovat dalšími kroky, které bude účetní jednotka řešit při oceňování a vykazování výnosů dle nového standardu IFRS 15 s účinností od 1. 1. 2018.

Navazujeme na předchozí příspěvek, který se rámcově zabýval jednotlivými kroky pětistupňového modelu definovaného ve standardu IFRS 15 – Výnosy ze smluv se zákazníky. Dnes se budeme věnovat praktickým aplikacím prvních dvou kroků pětistupňového modelu vykazování a oceňování výnosů v souladu s tímto novým standardem.

Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB) a americká Rada pro standardy finančního účetnictví (FASB) vydaly nový standard IFRS 15 – Výnosy ze smluv se zákazníky (Revenue from Contracts with Customers). Tento nový společný účetní standard nahrazuje všechny stávající mezinárodní i americké účetní předpisy upravující účtování výnosů a je účinný od 1. 1. 2018 (pro US GAAP – konkrétně Topic 606 se stejným názvem). IFRS 15 nahrazuje dosavadní standardy, které upravovaly výnosy, konkrétně IAS 18, IFRIC 13, IFRIC 15, FRIC 18, IAS 11, SIC 31. Hlavním cílem nového standardu je vytvoření stejného srovnatelného a jednoznačného konceptu pro uznání, oceňování a vykazování výnosů pro všechna odvětví.

V lednu 2016 vydala IASB nový standard IFRS 16 Leasingy, který výrazným způsobem změní účtování a vykazování leasingů, konkrétně u nájemce. Důvodem k vydání nového standardu byla skutečnost, že podle stávající úpravy leasingů (podle IAS 17 Leasingy) nejsou aktiva a závazky z operativních leasingů vykázány v rozvaze nájemce (informace o nich jsou uvedeny pouze v příloze v účetní závěrce), čímž je hrubě snížena vypovídací schopnost rozvahy, zejména pak ukazatele zadluženosti společností operujících v odvětvích s vysokým procentem operativních leasingů (letecké společnosti, maloobchody a podobně). Standard bude v účinnosti od 1. ledna 2019; společnostem s vysokým procentem operativních leasingů lze však doporučit, aby se na změnu, kterou IFRS 16 Leasingy přinese, začaly připravovat co nejdříve.

Cílem tohoto příspěvku je vysvětlit požadavky IAS 21 Dopady změn směnných kursů cizích měn, který se zabývá dvěma okruhy problémů. První část standardu se zaměřuje na účtování kursových rozdílů v průběhu účetního období a na účtování kursových rozdílů při účetní uzávěrce. Vykazování tohoto typu kursových rozdílů (za předpokladu, že společnost vede účetnictví v českých korunách a její funkční měnou je také česká koruna) je vlastně shodné s českou účetní legislativou; rozdíly jsou pouze v oblastech, které česká účetní legislativa vůbec neobsahuje (například kursové přepočty aktiv, která byla koupena za cizí měnu a která se podle IFRS následně oceňují ve fair value). Druhá část IAS 21 se zabývá převodem účetní závěrky z jedné (funkční) měny do jiné měny (měny vykazování). Postupy uvedené v IAS 21 se využívají zejména při sestavování konsolidované účetní závěrky, kdy je měnou vykazování mateřské společnosti jedna měna (například euro) a funkční měnou dceřiné společnosti je jiná měna (například česká koruna).

Cílem tohoto příspěvku je přiblížit čtenářům obsah a formu Výkazu o úplném výsledku, který byl v rámci IFRS poprvé zaveden v roce 2009. Ve světovém účetnictví se však nejednalo o novinku, protože poprvé byl Výkaz o úplném výsledku zaveden již v roce 1997 v amerických účetních standardech US GAAP. Vzhledem k tomu, že v prostředí české účetní legislativy žádný výkaz podobného typu neexistuje, vyskytují se v účetní praxi stále problémy, které souvisejí s jeho sestavováním a jasným vymezením jednotlivých položek, které do tohoto výkazu vstupují. Od roku 2009 také nastaly ve Výkazu o úplném výsledku určité změny, které se dotkly jednak nového uspořádání výkazu, dále pak dopadů standardu IFRS 9 Finanční nástroje, jehož konečná verze byla vydána 24. července 2014 a který vstoupí v účinnost od 1. ledna 2018.

V následujícím článku Vám přinášíme dokončení příspěvku, který jsme uveřejnili v časopise Účetnictví v praxi č. 8/2013 na str. 37. V příspěvku věnovanému srovnání německých Zásad řádného vedení účetnictví s českými a mezinárodními účetními principy se tentokrát zaměříme na nejzřetelnější komparaci hlavních Zásad řádného vedení účetnictví s mezinárodními účetními standardy (redakčně zkráceno).

V minulých třech částech našeho seriálu (Účetnictví v praxi č. 3/2013 str. 34, č. 5/2013 str. 25 a č. 7/2013 str. 23), který je zaměřen na aplikaci IFRS v praxi, jsme se zaměřili na oblast konsolidované účetní závěrky. Vysvětlili jsme základní pojmy, se kterými se lze setkat v oblasti konsolidované účetní závěrky, a na příkladech a případových studiích jsme ukázali, že IFRS 10 Konsolidovaná účetní závěrka připouští pouze velmi omezené výjimky z povinnosti konsolidovat. Následně jsme ukázali metodu plné konsolidace, kdy se jednotlivé položky účetních výkazů sčítají řádek po řádku, a věnovali jsme se otázce eliminace vnitroskupinových transakcí. V tomto příspěvku shrneme oblast konsolidací v komplexní případové studii.

Podle § 243 německého obchodního zákoníku se účetní závěrka sestavuje podle takzvaných Zásad řádného vedení účetnictví. Tento obchodní zákoník pochází původně z konce devatenáctého století. V nedávné době sice prošly německé účetní předpisy v něm zakotvené významnou reformou1 - jejím hlavním posláním a cílem byla modernizace a přiblížení se IFRS. Jedná se však o kompromisní řešení, které svým způsobem zůstalo na půl cestě k IFRS a nepřekonalo tak hranici striktního principu opatrnosti. Cílem tohoto článku je přiblížit čtenáři a zároveň se pokusit nastínit, zdali mohou německé účetní zásady - jako jakýsi kompromis minulosti a principu opatrnosti spolu s věrným a poctivým obrazem současnosti - vyhovovat běžné středně velké firmě v evropské kontinentální oblasti, kde převládá financování běžnými bankovními produkty a princip opatrnosti je vítán a kde střední a malé firmy nejsou orientovány na finanční trhy (viz také definice SME v IFRS pro SME z roku 2009).