Rozsudek

Pokud chce správce daně využít možnosti stanovit daň v návaznosti na odsouzení v trestním řízení, musí dodržet několik zásadních pravidel. Daňové a trestní řízení jsou dva zcela samostatné světy, jak konstantně tvrdí judikatura Nejvyššího správního soudu. Nicméně za určité konstelace může dojít k tomu, že svět trestního práva zásadním způsobem ovlivní daňové řízení konkrétního daňového subjektu: Vydání trestního rozhodnutí vede k ovlivnění lhůty pro stanovení daně. Pravomocný rozsudek ovlivní daňové řízení, protože bude zdrojem potenciálních důkazních prostředků pro správce daně. Pravomocný trestní rozsudek však na druhou stranu není pro správce daně závazný co do výše správné daňové povinnosti. Správce daně je povinen zohlednit veškeré okolnosti, které z protnutí dvou jinak samostatných odvětví práva vyplývají. Jinak hrozí, že se dopustí nezákonnosti znemožňující mu ve výsledku včas stanovit daňovou povinnost ve správné výši tak, jak požaduje cíl správy daní.

Doručování písemností se v našem časopise pravidelně věnujeme, neboť má důležitý dopad na další osud příslušných řízení, např. na běh lhůt, právní moc, prokázání, že adresát se o písemnosti dozvěděl, apod. Judikatuře z této oblasti jsme se v našem časopise mnohokrát věnovali (např. v č. 6 a 7/2011, v č. 9/2015, č. 11/2018 a č. 9/2022. V úvodu tradičně shrneme východiska nejzajímavějších judikátů z těchto příspěvků.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.

Finanční orgány a orgány činné v trestním řízení spolu často spolupracují. Přestože jsou vedeny obdobným cílem – zabránit či trestat daňové úniky, nepostupují podle stejných předpisů, i postavení jednotlivých zúčastněných osob se může před těmito orgány různit. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým rozsudkům zejména z hlediska využitelnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení pro řízení daňové.

Přestože se plnění registrační povinnosti vůči správci daně zdá být na první pohled jen rutinní formalitou, stále přibývají soudní spory, které řeší problematické otázky. V našem časopise jsme se výběrem z judikatury z této oblasti zabývali v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“ a v č. 5/2020 v článku „Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy nejprve shrneme rozsudky z předchozích příspěvků a poté se budeme věnovat novějším soudním rozhodnutím.