Pokračujeme v systematickém probírání tzv. Koordinačních výborů („KooV“), které proběhly po 1.1.2014, tedy po příchodu nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. , dále jen „NOZ “), s nímž došlo k celé řadě velkých legislativních změn. Připomeňme, že KooV jsou odborná jednání na aktuální daňové problémy předestřené daňovými poradci, k nimž se vyjadřují zástupci finanční správy - dnes se jedná vesměs o pracovníky Generálního finančního ředitelství („GFŘ“). Z praktického hlediska jsou hlavní předností KooV dvě věci: a) závěry potvrzené finanční správou lze považovat za bezpečné daňové řešení, které zřejmě řadoví pracovníci finančních úřadů nezpochybní, b) odborné názory zde „nepadají z nebe“, ale jsou věcně odůvodněné, takže nabízejí argumentační oporu pro řešení obdobných sporů a je vidět i logika uvažování správců daně. KooV jsou zveřejňovány na http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-pojistne/prispevky-kv-kdp.
Průvodce Koordinačními výbory
Ing.
Martin
Děrgel
Nejčastěji je předmětem těchto odborných diskuzí zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Připomeňme, že z minule představené várky KooV měly pro většinovou praxi asi největší význam tyto tři: Tvorba daňových opravných položek v situaci, kdy věřitel neprovede vzájemný zápočet, Určení výše odpovídajícího pojistného pro stanovení dílčího základu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti při vynětí příjmů (či zápočtu zahraniční daně) a Režim DPH u prací provedených ve prospěch plátce na majetku třetí osoby.
V dnešním čtvrtém pokračování se podíváme na prvních osm KooV z letošního roku 2015:
1.
2.
Uplatnění odpočtu na podporu odborného vzdělávání od základu daně v případě vlastního vzdělávacího zařízení
3.
Uplatňování nákladů na pohonné hmoty ve vybraných případech
4.
Daňová uznatelnost výdajů (nákladů) uvedených v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů
5.
Technické zhodnocení pronajatého/podnajatého majetku
1.
INTERPRETACE
ZNĚNÍ § 72 odst. 4 ZÁKONA č. 280/2009 Sb., DAŇOVÉHO ŘÁDUKooV č. 443, ze dne 21.01.2015
Předkladatelé: MVDr. Milan Vodička,
daňový poradce č. 1336,
Ing. Pavel Říha,
daňový poradce č. 4597Řešený problém:
Účelem dokumentu je jednoznačně interpretovat znění § 72 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění od 1. ledna 2015 (dále jen „DŘ“), a to ve vztahu
k povinnosti elektronického podání pro daňové subjekty, jež mají zpřístupněnu datovou schránku.
Za porušení této povinnosti hrozí nemalá daňová sankce.Právní úprava:
-
§ 72 odst. 1 DŘ: „Přihlášku k registraci, oznámení o změně registračních údajů, řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení lze podat jen na tiskopise vydaném Ministerstvem financí (...).“
-
§ 72 odst. 4 DŘ: „Má-li daňový subjekt nebo jeho zástupce zpřístupněnu datovou schránku nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, je povinen podání dle odst. 1 učinit jen datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně odeslanou způsobem uvedeným v § 71 odst. 1.“
-
§ 71 odst. 1 DŘ: „Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo datovou zprávou a) podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, b) odeslanou prostřednictvím datové schránky, nebo c) s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky.“
Argumentace předkladatelů:
Obsáhlý KooV se věnuje celé řadě dílčích témat souvisejících s povinně elektronickým podávání tzv. formulářových podání dle § 72 odst. 1 DŘ (zejména daňová přiznání a oznámení o změně registračních údajů). Omezíme se proto pouze na dvě oblasti, kde jsou v praxi největší úskalí: fyzické osoby s různými typy datových schránek a vliv zástupce, resp. jeho datové schránky, při zastupování fyzické osoby s/bez datové schránky.
Extenzivním výkladem lze dojít k závěru, že pokud daňový subjekt má (jakoukoli) datovou schránku či ustanoví zástupce, který jí má, vztahuje se povinnost datových zpráv automaticky na veškerá jejich formulářová podání.
Podání učiněné jinak než elektronicky je přitom chápáno jako vadné, kdy sice i takové přiznání může správce daně přijmout, ale daňovému subjektu hrozí pokuta za nesplnění povinností nepeněžité povahy dle § 247a DŘ.
Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, definuje
u fyzických osob tři typy datových schránek:
a)
datová schránka („DS“)
nepodnikající fyzické osoby zřízená na žádost,
b)
DS podnikající fyzické osoby zřízená na žádost,
c)
DS podnikající fyzické osoby zřízená ze zákona
(daňoví poradci, insolvenční správci a advokáti).Jedna fyzická osoba tedy může mít větší počet DS, které jsou z povahy věci určeny pro odlišné účely. Například když je advokát také insolvenčním správcem a ještě provozuje jinou podnikatelskou činnost - bude mít ze zákona dvě DS ad c), a dále si může dobrovolně zřídit další dvě DS ad a) a b). Ovšem problémem je právě opačná situace, kdy fyzická osoba má pouze DS podnikatele ad b) nebo c) nebo jen DS nepodnikatele ad a).
Podle autorů KooV
je nutnost odlišovat jednotlivé role
fyzických osob, obdobně jako je tomu při doručování daňových písemností daňovým subjektům podle judikatury Nejvyššího správního soudu a pokynu GFŘ č. D-7.Závěry předkladatelů:
1.
Fyzická osoba, která je držitelem DS, má povinnost činit podání dle § 72 odst. 1 DŘ datovou zprávou v případě, kdy v předmětném řízení vznikla správci daně povinnost do této DS doručovat písemnosti.
2.
Zástupce osoby, která je povinna činit podání dle § 72 odst. 4 DŘ datovou zprávou, je povinen činit „formulářová podání“, která učiní jako zástupce této osoby datovou zprávou podle § 72 odst. 4 DŘ. Má-li daňový subjekt, který nemá povinnost podání datovou zprávou dle § 72 odst. 4 DŘ, zatímco jeho zástupce ano, pak se vztahuje povinnost podání datovou zprávou jen na podání v rozsahu zastoupení. Samotný daňový subjekt pak je oprávněn činit podání i jiným způsobem (např. písemně).
Stanovisko GFŘ:
1.
Souhlas.
Při posuzování povinnosti činit podání datovou zprávou dle § 72 odst. 4 DŘ
je třeba zohlednit typ DS,
kterou má osoba činící podání zpřístupněnu. Daňový subjekt tak bude mít povinnost činit podání datovou zprávou v případech, kdy bude činit podání související s daným typem DS.
V případě smíšených písemností,
které se týkají částečně více rolí - např. daňové přiznání k DPFO obsahující jak příjmy z podnikání, tak i jiné (např. ze zaměstnání) - má daňový subjekt povinnost činit podání datovou zprávou, má-li zpřístupněnu DS podnikající fyzické osoby nebo DS nepodnikající fyzické osoby, anebo obě.2.
Povinnost činit podání datovou zprávou má jen ten daňový subjekt nebo jeho zástupce, kdo splňuje stanovené podmínky a kdo současně toto podání činí.
To znamená, že splňuje-li je jen daňový subjekt, za kterého však podání činí jeho zástupce, který ale nemá povinnost toto podání datovou zprávou dle § 72 odst. 4 DŘ, nevztahuje se na tohoto zástupce povinnost podání učinit datovou zprávou. A naopak, splňuje-li tuto podmínku jen zástupce, avšak podání činí sám daňový subjekt, pak opět nemusí jít o datovou zprávu.2. UPLATNĚNÍ ODPOČTU NA PODPORU ODBORNÉHO VZDĚLÁVÁNÍ OD ZÁKLADU DANĚ V PŘÍPADĚ VLASTNÍHO VZDĚLÁVACÍHO ZAŘÍZENÍ
KooV č. 444, ze dne 21.01.2015
Předkladatel: JUDr. Ing. Martin Kopecký,
daňový poradce č. 3826Řešený problém:
Předmětem příspěvku je vyjasnění podmínek pro uplatnění odpočtu na podporu odborného vzdělávání od základu daně v případě, kdy poplatník má vlastní vzdělávací zařízení, které zajišťuje střední vzdělání.
Právní úprava:
-
§ 34 odst. 4 ZDP: „Od základu daně lze odečíst (...) odpočet na podporu odborného vzdělávání.“
-
§ 34f odst. 1 ZDP: „Odpočet na podporu odborného vzdělávání činí součet
odpočtu na podporu pořízení majetku
na odborné vzdělávání a odpočtu na podporu výdajů vynaložených na žáka nebo studenta (...).“-
§ 34g odst. 1 ZDP: „Odpočet na podporu pořízení majetku na odborné vzdělávání činí součet 110% vstupní ceny majetku (...),
který je použit pro odborné vzdělávání více než 50% doby jeho provozu
(...).“Argumentace předkladatelů:
Opět se jedná o obsáhlé dílo, pročež se zaměříme pouze na jednu dílčí problematiku týkající se odpočtu na podporu odborného vzdělávání od daně z příjmů. A to na
vymezení „doby provozu majetku“ pořízeného pro účely odborného vzdělávání, kterou nijak neupřesňují právní předpisy, přičemž má ale zásadní vliv na odpočet.
Protože pokud je předmětný majetek použit pro odborné vzdělávání: a) z více než 50% doby jeho provozu, činí odpočet 110% vstupní ceny majetku, b) mezi 30% a 50% doby provozu, pak je odpočet už jen 50% vstupní ceny majetku, c) z méně než 30% doby jeho provozu, tak poplatník nemá nárok na odpočet.Předkladatel KooV vychází z Informace Ministerstva financí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva průmyslu a obchodu uveřejněné ve Finančním zpravodaji č. 3/2014. Podle ní
se dobou provozu rozumí doba, po kterou je majetek využíván k produkčním činnostem, k činnostem zajišťujícím odborné vzdělávání, či ke kombinaci těchto činností.
Do doby provozu se nezapočítává odstávka. Pokud majetek není využíván u poplatníka v období vymezeném jako
hlavní prázdniny
vyhláškou č. 16/2005 Sb., pro odborné vzdělávání, pak se podle citované ministerské informace
nezapočítává
toto období do celkové evidované doby provozu pro účely výpočtu doby provozu majetku. Z čehož autor KooV vyvozuje, že pokud tedy zmíněná ministerská informace výslovně stanoví, že hlavní prázdniny se pro účely kalkulace odpočtu neberou v úvahu, pak analogicky nelze brát v úvahu ani jiná období, kdy neprobíhá výuka, tj. zejména zimní a jarní prázdniny.Závěry předkladatelů:
Do doby provozu majetku se neberou v úvahu hlavní prázdniny ani další období, kdy výuka neprobíhá.
Stanovisko GFŘ:
Souhlas pouze se závěrem, že do doby provozu majetku pro účely odpočtu se nebere v úvahu období hlavních prázdnin.
S ostatními závěry GFŘ nesouhlasí. Doba provozu majetku není sice v ZDP výslovně definována, ale z citované ministerské Informace jednoznačně vyplývá, že je to doba, po kterou je majetek využíván k produkčním činnostem (např. produkce výrobků, zemědělské práce, poskytování služeb), k činnostem zajištujícím odborné vzdělávání či ke kombinaci těchto činností. Zároveň je zde uvedeno, že do doby provozu majetku se nezapočítávají hlavní prázdniny a odstávka. Nelze však akceptovat vyloučení „dalších období, kdy výuka neprobíhá“, tj. např. podzimní, vánoční, pololetní, jarní, velikonoční prázdniny, ředitelská volna.3. UPLATŇOVÁNÍ NÁKLADŮ NA POHONNÉ HMOTY VE VYBRANÝCH PŘÍPADECH
KooV č. 445, ze dne 18.02.2015
Předkladatelé: Ing. Otakar Machala, QUD,
daňový poradce č. 2252,
Ing. Jiří Nesrovnal,
daňový poradce č. 1757Řešený problém:
V souvislosti se způsoby daňového uplatňování nákladů na pohonné hmoty (dále jen „PHM“) vznikají v praxi výkladové problémy, je-li pořízení vozidla financováno z cizích zdrojů. Jako je tomu u finančního leasingu a úvěru se zajištěním dluhu převodem vlastnického práva na věřitele se současným sjednáním jeho výpůjčky.
Právní úprava:
-
§ 21d odst. 3 ZDP:
„Na finanční leasing se nevztahují ustanovení tohoto zákona o nájmu.“
-
§ 24 odst. 2 písm. zt) ZDP: „(...)
Paušální výdaj na dopravu je možno uplatnit
nejvýše za 3
vlastní
silniční motorová
vozidla zahrnutá nebo nezahrnutá do obchodního majetku nebo v nájmu
za zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání. (...)“Argumentace předkladatelů:
Od roku 2014 byl pro účely daní z příjmů finanční leasing vyloučen z „nájmů“. Což souviselo s rozdělením nájmů NOZ na „uživatelské“ nájmy a „poživatelské“ pachty. Ze striktního jazykového výkladu by tak vyplývalo, že
uživatel vozidla z titulu smlouvy o finančním leasingu nemůže použít paušální výdaj na dopravu.
Předkladatelé se ovšem domnívají, že ostatní metody výkladu, tedy
výklad historický, systematický a teleologický, vedou k závěru opačnému.
Což dokládají citacemi soudních rozhodnutí:-
„Ústavní soud několikrát judikoval, že jazykový výklad je „pouze prvotní přiblížení se k právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (...)„historicko-teleologickým výkladem je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových zprávách, neboť je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr.“
V současné ekonomické praxi
je častým způsobem financování pořízení vozidel úvěrová smlouva.
V rámci eliminace souvisejících rizik na straně poskytovatele úvěru bývá k zajištění dluhu využíván převod vlastnického práva na věřitele se současným uzavřením smlouvy o výpůjčce tohoto vozidla. Ekonomickým vlastníkem je v tomto případě jednoznačně uživatel vozidla, který mj. nese náklady na opravy a údržbu vozidla, i rizika spojená s jeho provozem. Právní vlastnictví vozidla ze strany poskytovatele úvěru slouží jen pro zajištění dluhu. Což zohledňuje i daňové právo, když ekonomickému vlastníkovi
(uživateli) umožňuje daňový odpis vozidla.
Závěry předkladatelů:
1.
Uživatel vozidla na finanční leasing může v daňových výdajích uplatnit paušální výdaj na dopravu.
2.
Uživatel z titulu smlouvy o výpůjčce vozidla, k němuž bylo převedeno vlastnické právo zajišťovacím převodem na věřitele a půjčitele v jedné osobě, může daňově uplatnit paušální výdaj na dopravu.
Stanovisko GFŘ:
1.
Nesouhlas se závěrem.
Ustanovení § 21d odst. 3 ZDP výslovně uvádí, že
na finanční leasing se nevztahují ustanovení tohoto zákona o nájmu.
Za stávajícího znění § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP - omezující se pouze na
vlastní
vozidla zahrnutá nebo nezahrnutá v obchodním majetku
nebo vozidla v nájmu
- není možné toto ustanovení aplikovat na vozidla v režimu finančního leasingu (i když se nejednalo o úmysl zákonodárce).2.
Nesouhlas se závěrem.
K paušálnímu výdaji na dopravu u vozidel vypůjčených uvádíme, že ani v minulosti to nebylo možné. Jak bylo ministerstvem odsouhlaseno již v jednom z dřívějších KooV č. 281/16.09.09.4. DAŇOVÁ UZNATELNOST VÝDAJŮ (NÁKLADŮ) UVEDENÝCH V § 25 odst. 1 ZDP
KooV č. 446, ze dne 18.02.2015
Předkladatelé: Ing. Mgr. Robert Bezecný,
daňový poradce č. 3321,
Ing. Lucie Rytířová,
daňový poradce č. 4038Řešený problém:
Cílem tohoto příspěvku je vyjasnit v obecném pojetí vztah mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a 2 ZDP - uvádějícími daňové výdaje - na straně jedné a § 25 odst. 1 ZDP, který vyjmenovává daňově neuznatelné výdaje.
Právní úprava:
ZDP v § 24 odst. 1 stanoví, že
„výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem (ZDP) a zvláštními předpisy“.
V § 24 odst. 2 ZDP je pak uvedeno, že
„výdaji (náklady) podle odst. 1 jsou také“,
přičemž pod písm. a) až zv) pak následuje
taxativní
výčet takovýchto výdajů (nákladů). Naproti tomu v § 25 odst. 1 ZDP uvádí demonstrativní výčet výdajů (nákladů), které za daňově účinné považovat nelze. Konkrétně zákonodárce použil formulaci
„Za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména“,
přičemž pod písm. a) až zq) pak následuje výčet těchto výdajů (nákladů).Argumentace předkladatelů:
Autoři KooV se domnívají, že výdaje (náklady) uvedené jako daňově neuznatelné v § 25 odst. 1 ZDP jsou vždy daňově neúčinné, a to bez ohledu na to, zda splňují obecnou podmínku uvedenou v § 24 odst. 1 ZDP. Podle nich tomuto závěru nasvědčují jak výkladové metody textu zákona, tak dostupná
judikatura
našich soudů.Historický výklad:
Výše citovaný § 24 odst. 1 a úvodní věta § 25 odst. 1 přetrvaly v ZDP v nezměněné podobě od počátku (1.1.1993). Z čehož lze usuzovat, že zákonodárce neměl potřebu takto nastavená základní pravidla vztahu obecně daňově uznatelných
versus
neuznatelných výdajů (nákladů) měnit po více než 22 let. Ačkoliv byla navazující ustanovení § 24 odst. 2 a jednotlivá písmena ustanovení § 25 ZDP mnohokrát novelizována.Teleologický výklad:
O záměru zákonodárce při přijetí ZDP napovídá důvodová zpráva, z níž je zřejmé, že v § 25 jsou uvedeny výdaje (náklady), které, ačkoliv splňují základní podmínku § 24 odst. 1, tj. byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů, nelze pro daňové účely uznat. Zákonodárce správně předpokládal, že mohou existovat výdaje (náklady), které lze považovat za daňově uznatelné, ale z různých důvodů si nepřál, aby se tak stalo, a tyto typově uvedl v § 25 odst. 1 ZDP. Jako například sankce za znečišťování životního prostředí, které by v obecné rovině bylo nepochybně možné považovat za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů.Systematický a logický výklad:
Obecná podmínka daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) v § 24 odst. 1 ZDP je pouze nutná, nikoli postačující, jinak by zákonodárce již dál nepokračoval uváděním nedaňových výdajů v § 25.Judikatura:
Autoři KooV dodávají, že stejný závěr o vztahu § 24 odst. 1 a § 25 ZDP vyplývá také z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, k čemuž přidávají několik ilustrativních odkazů na konkrétní rozsudky.Závěry předkladatelů:
Z výše uvedeného je dle našeho názoru zřejmé, že v případě výdajů (nákladů) uvedených v § 25 odst. 1 ZDP není možné, aby byly považovány za daňově uznatelné, byť by byla splněna obecná podmínka daňové uznatelnosti § 24 odst. 1 ZDP (vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů).
Stanovisko GFŘ:
Souhlas se závěrem,
že výdaje uvedené v § 25 odst. 1 ZDP jsou za podmínek uvedených pod jednotlivými písmeny tohoto ustanovení daňově neuznatelné. Zdůrazňujeme, že podle § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řad, správce daně vždy vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti.5. TECHNICKÉ ZHODNOCENÍ PRONAJATÉHO/PODNAJATÉHO MAJETKU
KooV č. 447, ze dne 18.03.2015
Předkladatelé: Ing. Michaela Thelenová,
daňový poradce č. 3094,
Ing. Markéta Neškrábalová,
daňový poradce č. 4356Řešený problém:
Cílem je sjednotit a potvrdit přístup k posouzení daňových dopadů technického zhodnocení (dále jen „TZ“) provedeného podnájemcem na podnajatém majetku v reálných situacích, které ale nejsou explicitně řešeny zákonem.
Právní úprava:
-
§ 28 odst. 1 ZDP: „Hmotný majetek odpisuje odpisovatel (...) má k majetku vlastnické právo (...).“
-
§ 28 odst. 3 ZDP: „Technické zhodnocení pronajatého hmotného majetku nebo majetku pořizovaného na finanční leasing (...), jsou-li hrazené nájemcem nebo uživatelem může na základě písemné smlouvy odpisovat nájemce nebo uživatel, pokud není vstupní cena u odpisovatele zvýšena o tyto výdaje; (...).“
Argumentace předkladatelů:
Ze soukromoprávního pohledu NOZ tvoří vztah mezi vlastníkem věci a jejím nájemcem a vztah mezi nájemcem a třetí osobou, které je věc poskytnuta dále k užívání (podnájemce), dva samostatné právní vztahy. Vztah podnájemní je vztahem odvozeným od vztahu nájemního a nemůže bez nájemního existovat.
Pro účely DPH je přímo v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, řečeno, že nájem zahrnuje i podnájem, tj. daňové dopady jsou shodné.
Složitější je situace v oblasti ZDP. ZDP definici podnájemního vztahu ani jeho vztah k nájemnímu vztahu neupravuje. K podnájmu se vyjadřuje pouze nový metodický Pokyn GFŘ č. D-22 k uplatňování ZDP (Finanční zpravodaj č. 3/2015), který k § 9 ZDP stanoví, že příjmy z pronájmu se rozumí i příjmy z podnájmů. Nicméně, metodou výkladu od většího k menšímu lze dospět k závěru, že
stanoví-li ZDP něco pro nájem, mělo by být možné, nestanoví-li ZDP jinak, aplikovat tato ustanovení také na podnájemní vztah.
Z důvodové zprávy k novele ZDP č. 344/2013 Sb., k § 21c je zřejmé, že právní úprava pro nájem se nově použije i pro podnájem.Dále se autorky věnují související
otázce nepeněžních příjmů z titulu TZ
hrazeného podnájemcem, přičemž toto TZ eviduje v majetku vlastník věci, který může i nemusí v souladu se smluvním ujednáním poskytnout podnájemci náhradu za tyto výdaje. Otázkou je, jaké daňové dopady to má na vlastníka věci a na nájemce.Závěry předkladatelů:
1.
S ohledem na výše uvedené se domníváme, že v situaci, kdy ZDP nestanoví jinak, lze ustanovení pro nájemní vztah aplikovat i na vztah podnájemní (Obecné východisko).
2.
Hodnota odpovídající výdajům vynaloženým podnájemcem na TZ evidovaná vlastníkem věci představuje u vlastníka věci TZ majetku. V této souvislosti vzniká vlastníkovi ke dni uvedení TZ do užívání nepeněžní příjem. Případná poskytnutá náhrada představuje u vlastníka majetku pořízení TZ majetku. Transakce nemá daňové dopady na straně nájemce (prostředního článku).
Stanovisko GFŘ:
1.
GFŘ nesouhlasí s obecným východiskem,
které není v souladu se ZDP, kde není výslovně stanoveno, že na podnájemní vztah se pro účely ZDP pohlíží obdobně jako na vztah nájemní. Přičemž MF a posléze GFŘ již historicky od účinnosti ZDP zastává názor, že v případě podnájmu není možné u podnájemce uplatňovat odpisy technického zhodnocení. Důvodem je blokace v § 28 odst. 1 ZDP, který stanoví, že odpisovatelem je vlastník, a dále podle § 28 odst. 3 ZDP platí zásada, že technické zhodnocení za zákonem stanovených podmínek je umožněno odpisovat pouze nájemci nebo uživateli u finančního leasingu, nikoli podnájemci.2.
Souhlas se závěrem předkladatele.